1.kapitola-Stěhování

                „Slyším bouchnout dveře od auta,“řekla jsem. Seděla jsem s Nicol u mě v pokoji, jako každé odpoledne a právě jsme si dopsali úkoly. Vstala jsem a šla se podívat k oknu, ze kterého byl celkem slušný výhled na naši příjezdovou cestu, na které teď stálo mě známé černé auto značky Suzuky.“Naši už jsou doma,“oznámila jsem ve stejnou chvíli, jako jsme slyšeli bouchnout domovní dveře v přízemí. „Nepůjdeme ven?“zeptala se Nicol.“Skvělý nápad,“ řekla jsem a zamířila do přízemí, kde už byli i Renée s Charliem.“Ahoj, jak bylo v práci?“zeptala jsem se a nečekala na odpověď a vyrazila jsem ke dveřím se slovy“Jdeme ven.“Mamka se zamračila a zarazila mně“Svačili jste už?“S povzdechem jsem obrátila oči v sloup. Někdy to Renée se svou starostí přeháněla. Myslím, že by ji měl někdo připomenout, že už nejsem malá holka, o kterou se musí starat. Jako by mi Charlie četl myšlenky -řekl v podstatě to, co jsem si myslela.“Bella už není malá, Renée. Umí se o sebe postarat sama.“Než někdo stačil ještě něco říct, popadla jsem Nicol a táhla jí ke dveřím. Jeli jsme -mým novým autem, které jsem dostala k sedmnáctým narozeninám - na naše oblíbené místo. Nicol celou cestu neprohodila ani jedno slovo. Buďto viděla, jak na něčím přemýšlím, nebo mi jen neměla co říct. O deset minut později jsme už stoupali na známý pahorek. Pod pahorkem se rozestíral Atlantský oceán. Tohle místo jsme milovali. Byl tu slyšet skřekot racků poletujících nad rozbouřeným oceánem. Automaticky jsem se uklidnila. Seděli jsme tak dokud se nesetmělo a nepadla černá noc. Pomalu jsme se loudali zpět k mému autu. Domů jsem přijela kolem desáté. Našla jsem Renée a Charlieho v obývacím pokoji, jak se dívají na televizi. Vymluvila jsem se, že se mi chce spát a pospíchala k sobě do pokoje. Popadla jsem pyžamo a vyrazila jsem ke koupelně. Napustila jsem si plnou vanu horké vody. Každý den probíhal úplně stejně. Už to byla taková moje rutina. Škola, odpoledne strávené s Nicol, koupel a spánek. A tak to šlo den za dnem, měsíc za měsícem. Pořád dokola.

 Krom Nicol jsem žádné kamarády neměla. Ve škole jsem se většinou spolužákům stranila a oni nikdy neprojevili zájem  se se mnou bavit. Nikdy jsem mezi ně moc nezapadala. Většina holek měla tmavou pleť, krásné blonďaté vlasy a modré oči jako pomněnky, které se v kontrastu s tmavou pletí na obličeji krásně vyjímaly. Měli štíhlou a sportovní postavu. Oproti tomu, já jsem měla bledou, skoro průsvitnou pleť, tmavé vlasy a hnědé oči. Nikdy jsem neměla sportovní postavu. I když jsem byla hubená, byla jsem spíš taková ochablá a neforemní. To oproti mně Nicol byla nejhezčí holka z naší třídy a asi snad i z naší školy. Kluci o ni měli zájem už od sedmé třídy. Ona však nikdy o žádného z nich zájem nechtěla.

Druhý den jsem se jako obvykle probudila do slunečního světla. Slyšela jsem Renée a Charlieho, jak v kuchyni chystají snídani. Oddechla jsem si, že je sobota a nemusím jít do té mučírny nazývané škola. Ještě v pyžamě jsem seběhla po schodech dolů do kuchyně. Charlie dělal snídani a Renée seděla u stolu a četla si noviny. Oba byli už oblečení. „Dobré ráno zlato,“řekla Renée aniž by odtrhla oči od novin. Charlie se na mě usmál „Dáš si s námi snídani?“Jen jsem přikývla a neubránila se zívnutí. Když jsme se všichni usadili ke stolu, Charlie si odkašlal. To bylo znamení, že bude následovat dlouhý proslov. Pohodlně jsem se tedy usadila a čekala jsem, až začne.“Bello,“ řekl Charlie a odmlčel se. Ajaj – pomyslela jsem si. Tak to bude něco hodně špatného. Napjatě jsem čekala, jak bude pokračovat.“Co bys řekla tomu, kdybychom se přestěhovali?“ vychrlil ze sebe Charlie tak rychle, že jsem musela dávat pozor, abych pochytila vše, co říkal. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila význam jeho slov. “A…Ale kam?“ vykoktala jsem ze sebe. Byla jsem z toho víc než zmatená. Teď se do toho vložila i Renée „Do městečka jménem Forks, který leží ve státě Whasington. Bude to pro nás úplná změna. V tomhle městečku neustále prší a sluníčko tam vyjde jen málokdy.“ Jak jsem viděla, Renée se to taky moc nezamlouvalo, ale věděla jsem, že Renée ze všeho nejvíc miluje změnu a že by pro to, aby vyzkoušela něco nového, byla ochotná vyměnit i sluníčko za věčný baldachýn mraků a neustálý déšť.  „A co Nicol, co moje škola…?“ vyhrkla jsem. Nedokázala jsem si představit, že Nicol ztratím, že už nebudeme nejlepší kamarádky, jak to bylo už od malička. Zároveň jsem ale pocítila radost, že vypadnu z tohohle nudného města a nudné školy. I když jsem pochybovala, že by se ke mně mí spolužáci chovali lépe, než tady. “Ve škole se ti stejně nelíbilo. A Nicol…všechno jednou končí. Vím, že to bude těžké, ale musíš to nějak zvládnout.“ Řekla Renée konejšivým hlasem. „Kdy...Kdy se stěhujeme?“ zeptala jsem se omráčeně.“V pondělí. Už jsme tam koupili dům. Taky jsme ti už zařídili ve škole, že v pondělí už nepřijdeš.“odpověděl mi Charlie. “Musím jít za Nicol,“vyskočila jsem od stolu. Snídani, které jsem se ani nedotkla, jsem nechala na stole a rozběhla se ke dveřím. Ani Renée ani Charlie mě nezastavili.